Dva dny do odletu

Do odletu zpatku domu (v utery brzo rano) mi zbyvaji dva dny. Asi uz se za tu dobu nedostanu na internet a ani uz neplanuju zadne velke vylety a horu zazitku.

Vsichni, kteri vydrzeli cist az na konec, maji muj uprimny obdiv. Dekuju taky za vsechny komentare, ktere mi davaly aspon trochu pocit, ze si to vsechno neuzivam uplne sam. Doufam, ze se brzo se vsemi uvidim a budeme si moct popovidat osobne.

Tesim se na vas, zpatky domu :o)

Betlem (sobota 23.5.)

O sabesu navic kratce po svitani nebyla silnice zrovna plna aut. Do Jeruzalema jsem ale asi po hodine prece dojel. Nejaky kus mesta jsem presel, abych se dostal na spravny autobusak, nasedl do arabskeho autobusu do Betlema v podstate hned zacal klimbat. Jedine, co si z cesty pamatuju, je obcasny pohled na velkou sedou zed a jedna cedule u cesty, ktera rikala, ze dal je Izraelcum vstup zakazan.
Minibus me vyhodil na konecne na jedne z krizovatek a odjel. Cekal jsem, ze uvidim mesto s viditelnymi nasledky dlouhotrvajiciho konfliktu, opryskane domy a podivne lidi, ale nic takoveho se nekonalo. Vsechno bylo stejne, jen misto izraelskych vlajek vsude vlaly palestinske a prumerne stari aut na silnicich bylo o neco vyssi. V pohode jsem se doptal na cestu a primo po ulici papeze Pavla IV jsem behem pul hodiny dosel az k hlavni atrakci Betlema - bazilice Zrozeni pane.
Jedna se pri o nejstarsi nepretrzite fungujici kostel na svete. Byl postaveny nekdy na zacatku sedmeho stoleti a vsechny valecne konflikty ho zatim usetrily. Ackoliv se starim podoba bazilice boziho hrobu v Jeruzaleme, vypada o poznani lip. Mozna je to tim, ze se o ni nehada sest cirkvi, ale jenom tri - ruska, armenska a frantiskani. Ti posledni si pak pro jistotu postavili vlastni novy a krasny kostel hned vedle. Ten stary ma ale zase puvodni sloupy s obrazky svatych a zbytky puvodnich mozaik a historie z nej primo cisi. Pod bazilikou je celkem rozsahla jeskyne s ruznymi kaplemi a samotnym mistem narozeni Krista - malickym vyklenkem se stribrnou betlemskou hvezdou, darem z Francie. Samozrejme je tu velky naval a tak se na osahani hvezdy ceka fronta. V mem pripade asi tak pul hodky, ale zato me uvnitr nikdo neokrikoval za foceni.

Kousek od baziliky je muzem betlemu z celeho sveta, ve kterem jsem se uprimne bavil tim, jak vselijak muze betlem vypadat. Ve stejne budove je i prodejna palestinskych suvenyru a informacni centrum o okupaci Palestiny. V nem uz jsem se bavil min. Ono se totiz uvnitr Izraele, kde se da velmi snadno zit, taky velmi snadno zapomina, cim vsim je ten luxusni zivot vykoupeny. A shodl jsem se na tom s jednou ceskou, ktera v zije uz osm let v Jeruzaleme, ze se hodne Izraelcu radsi nepta na to, komu driv patrilo to uzemi, na kterem ted ziji.

Od hlavniho turistickeho centra jsem chtel odejit nekam do nejake normalni ctvrte, ale to se mi dloho nedarilo. Zakotvil jsem az Bet Jala, coz je druha, taktez historicka polovina dnesniho Betlema. Mistni panove popijeli kavu a hrali karban. Mladsi panove popijeli lahvove pivo (tim jsem bystre pochopil, ze to asi bude hospoda krestanska). Chvilku jsem s pany posedel, v restauraci opodal pojedl polovinu peceneho kurete a s plnym brichem a spokojeny jsem se vydal zpatky na bus do Jeruzalema.

Na ceste zpatky jeste cekala cely autobus prohlidka na izraelskem check pointu. Kazdy cestujici se musel prokazat pasem, arabove specialnim ID opravnujicim je ke vstupu do Izraele. Ackoliv chapu, ze tohle opatreni je potreba pro omezeni atentatu v Izraeli, stejne mi ale tahle prohlidka prisla dost "dehonestujici", jak se ted hodne v mediich rika.

Celkove mi bylo lito, ze jsem v Betleme a celkove na zapadnim brehu stravil jen tak kratkou chvilku. Vsichni, koho jsem potkal, tu na me byli prijemni, infrastruktura fungovala a celkem dobre jsem se domluvil i anglicky (soudim ovsem pouze podle Betlema, ktery je na tom diky turistum a mnozstvi krestanskych organizaci urcite lip, nez zbytek Zapadniho brehu) Rozhodne by stalo za to na Zapadnim brehu stravit aspon tak tyden nejake dalsi cesty, ale kdovi, jestli to nekdy jeste vyjde.

Betlem

V Jeruzaleme jsem se rychle ubytoval a jeste se sel podivat ke Zdi narku. Prave koncil sabes a cele prostranstvi pred zdi bylo plne lidi modlicich se klobouku a jarmulek. Mozna tak pres tisicovku lidi a sum jak ulu. Melo to ohromnou atmosferu, ktera se asi tezko da popsat. Resp. ja to neumim a bohuzel ani do fotek se mi ji nacpat nepodarilo.

Masada, Ein Gedi (patek 22.5.)

Zase jsem se moc nevyspal, protoze na doporuceni pruvodce, vratneho i tech, co me vcera vezli stopem, je nejlepsi vyhled z Masady pri vychodu slunce. Takze jsem vstaval jeste pred patou. Zdaleka jsem nebyl sam, kdo se nechal takhle zblbnout, protoze spousta lidi uz byla nekde v polovine vystupu.

Vyslap to byl slusny. Asi pul hodina prikreho stoupani s prevysenim 350m (tzn. uz skoro na uroven hladiny more). Kdyz jsem konecne vysel nahoru a slunce zacalo vychazet, kochaly z horniho okraje uz asi tri autobusy skolaku a tak dalsi tricitka lidi. Nejsem si uplne jisty, jestli za to mohl zrovna ten vychod slunce, ale pohled na okolni krajinu byl fascinujici. Ta se tu v prudkych srazech propada o nejakych 400m a vytvari obrovske kanony. Podobne, ale ne tak velke kanony se vytvareji i v pasu mezi horami a morem, i kdyz uz ne tak vysoke. Navic vrcholky jsou z cervene horniny a uzemi mezi nimi a more zas z bile. Proste kouzelny pohled...

Od Masady samotne jsem toho predem radsi moc necekal a byl jsem prijemne prekvapeny. Je krasna pamatka (na seznamu Unesco) a archeologove tu odvedli hodne prace, takze je na co se divat.
Puvodne se jednalo o honosny palac krale Heroda v dobe kolem zmeny letopoctu. Dal si zalezet na tom, aby to bylo luxusni sidlo a treba nad rimskymi laznemi jsem i dnes zavistive slintal. Pozdeji proslula hlavne pri dobyvani Rimany, kteri s tim meli velkou praci a dobyli ji az po tom, co vybudovali nasep az na uroven jejich hradeb a z veze, kterou na naspu vystaveli pak byli schopni borit hradby a proniknout do pevnosti. Mezitim uz ale cela zidovska osadka spachala hromadnou sebevrazdu.
Od te doby je Masada symbolem zidovske statecnosti a hrdinneho odporu proti zlym cizim velmocem ("Masada will never fall again") a vsichni zidovsti mladeznici jsou samozrejme timhle symbolem masirovani uz cele detstvi, aby se v nich posilovala narodni hrdost. Nekde jsem cetl, ze dokonce i vsichni izraelsti vojaci tu v poustnim vedru skladaji svoji prisahu.

Nahore na Masade jsem potkal particku Cechu, kteri stejne jako ja v noci na dnesek prespavali v pousti dole pod pevnosti. Na chvilku jsem se k nim pridal a s jednim z nich, s Petrem z Karlovych Varu, jsem pak od Masady i pokracoval dal do Ein Gedi.

Masada

V Ein Gedi jsou tri mista hodna zajmu - prirodni park, historicko-archeologicky park a plaz u Mrtveho more. Pamatek bylo pro dnesek dost, takze jsme zamirili k parku prirodnimu. Je to mala oaza uprostred pouste. Nekolik pramenu tu vytvari potok na nem pak nekolik vodopadu a mala jezirka, kde se da koupat. Tesne kolem vody je plno rakosi a stromu, ale hned par metru od ni je zas sucha poust. Zije tu i spousta zvirat, kteri uz si zvykli na pritomnost lidi a nechaji se v klidu pozorovat.

Koupanim a prochazenim parku jsme pretahli oteviraci hodiny parku asi tak o pul hodiny. Spravci parku se tedy trochu divili, jak to, ze nas nikde nevideli, ale nastesti moc nevyzvidali (toulali jsme se samozrejme daleko za ceduli Vstup zakazan).
Podle Lonely Planetu jsem cekal, ze v dobe, kdy jsme smejdili parkem, bude kolem Mrtveho more vedro k nepreziti. Ale nakonec to vubec nebylo tak strasne.

Pod vychodem z parku jsme se rozloucili. Petr jel do Jeruzalema a ja se konecne vydal na slanou koupel. To, co se slavne nazyva plaz, je asi 100m kameniteho pobrezi, kde se da sotva posadit na nejaky z vetsich sutru. Ac bylo uz pozde odpoledne, byla plaz presto plna lidi.
Jak me Petr varoval, voda pekne stipala do vsech drobnych odrenin, co jsem pres den v parku nasbiral. A to jsem jeste netusil, jake peklo je, kdyz se dostane do oci nebo do nosu. Pekne jsem si pobrecel. Jinak se ale more tvari jako jakekoliv jine jezero. Jen voda v nem se teteli, jako kdyz se nalije stava do sklenice s vodou. Ani neni moc horka, akorat na koupani. Jen, jakmile clovek do ni vleze, zjisti, ze je neco spatne. Ponorit se proste neda. Je to stejne, jako kdyz chcete ponorit pod hladinu micek a ten je jen kutali na hladine, ale ponorit se nechce. A protoze se neda poradne ponorit, neda se poradne ani plavat. Jeste mnohem hur to slo i muslimskym damam koupajicim se v kompletnim obleceni. Hustota vody vynasela jejich tela na hladinu s prilepenymi saty, za coz se samozrejme stydely a snazili se ponorit, coz samozrejme neslo. Byl to legracni pohled.
Necekane jsem si uzil i bahenni kury, protoze nekdo objevil lozisko cerneho blata o kus dal na pobrezi, za dvema povalenymi dratenymi ploty. Skoda, ze jsem se nevidel, proze ostatnim lidem to opravdu obzvlast sluselo :o)

Po oschnuti, oplatchnuti vodou slanou a oplachnuti vodou sladkou jsem se jeste vydal na stopa. Nevim proc, ale prislo mi, ze by byl jeste dobry napad dostat se zpatky do Jeruzalema. Jenze uz byla tma a nebylo sil. Jeden stop me dovezl zhruba na pul cesty a tam jsem pak i prespal. Tesil jsem se na klidne spani v pousti, ale pred svitanim me prepadlo komando komaru a noc se zmenila v peklo. Mam pocit, ze poradne se vyspim az v letadle.

Ein Gedi

Jeruzalem, den druhy (ctvrtek 21.5.)

Na strese hostelu me vzbudilo slunicko. Kolem osme uz opekani ve spacaku neslo vydrzet a vcerejsi vysedavani u internetu jsem tak nedospal ani nahodou. Dnes jsem se rozhodl projit dalsi pamatky Jeruzalema a vecer pak odjet nekam k Mrtvemu mori.
Posilen horkou pitou z pekarny jsem propletl k Herodove brane stareho mesta a dal se placal po silnici plne autobusu se stejnym cilem - Zahrady Behtsemanske a Kostel vsech narodu.
Tesne u kostela je jeste udajna hrobka Panny Marie, kterou jsem navstivil jako prvni. Je to kobka asi deset metru pod zemi, ktera zustala zachovana ve verzi, jakou vybudovali krizaci. Dnes patri recke ortodoxni cirkvi a jako ostatni kostely recke a ruske cirkve, ktere jsem mel zatim moznost videt, to tu vypada, jako by krizaci byli i posledni, kdo naposled utirel prach a nabilil steny. Uvnitr je samotna hrobka, oltarova stena plna ikon a pop, ktery za vetsinou dolarove bankovky prodava svicky. Ja mu dal jeden sekel (tj. asi 5,50) :o)
Hned vedle stojici bazilka vsech narodu, to je uz neco uplne jineho. Je to relativne nova stavba (asi 100let stara), ale vybudovana ve stylu starych bazilik. Takze ma v sobe vsechnu uctyhodnost starych svatostanku, ale pritom i trochu moderni smrnc. Vyzdobena je nadhernymi mozaikami ve stylu byzantskych mozaik a okny z alabastru. Pod oltarem je ponechany kus skaly, na kterem (jestli jsem to z mozaik dobre pochopil) na sebe Kristus vzal utrpeni celeho sveta. Mala zahradka na nadvori kostela hosti prastare olivovniky, z nich nektere jeste pamatuji ziveho Jezise. Kolem pobihaji Arabove, kteri cile prodavaji suvenyry. Za verejne zachody chteji nehorazne 2 sekely a taxikari chodi curat na zed vedle zachodku.

Vystup na Olivovou (nebo taky Oliveckou) horu dal zabrat. Zato jsem si ale mohl zadarmo prohlednout rusky pravoslavny klaster, kde me nepustili ani do kostela ani do kurniku, takze mi zbyl jen vyhled na druhou stranu Hory a osklivou sedivou zed oddelujici Jeruzalem od Betlema a zbytku palestinskeho Zapadniho brehu. V dalsi pamatce vedle - male mesite - jsem zaplatil tri sekely za to, abych nevidel uz vubec nic (resp. kus skaly, kde pry mel byt otisk Kristovy nohy, ale to uz bych za podobnou pamatku mohl prohlasit uplne cokoliv. I kdyz, kdo vi, treba to bylo jedine opravdove misto a ja ho takhle pohanil).

Nasleduje sestup z Olivove hory a vystup na horu Sion. Tam je to, o cem si zidove mysli, ze je to hrobka krale Davida, a o patro vys na ni zas misto, o kterem si krestane mysli, ze zde probihala Kristova posledni vecere.

Tolik prozatim Jeruzalemske pamatky (a to je jen maly zlomek toho, co vsechno v Jeruzalemu laka turistu). Byl cas opustit mesto. To se trochu protahlo diky nejakemu podezrelemu zavazadlu na autobusaku, diky kteremu bylo asi na hodinu uzavrene cele treti, odjezdove patro. Dalsi aspon pulhodinu trvalo, nez se nalodili cestujici a jelo se. Sedadlo na me nevyzbylo, tak jsem se po vzoru mistnich usadil v ulicce a skoro okamzite usnul.

Mel jsem namireno jen k hornimu cipu Mrtveho more, k plazi Qualia. Ackoliv jsem zduraznoval, ze chci vystoupit u plaze, autobus me zavezl asi o dva km dal, ke kibucu Qualia. Ackoliv bylo uz po seste, potil jsem se i pri sezeni na autobusove zastavce. I kdyz podle Lonely Planeta jsem cekal, ze to tu bude mnohem horsi.

Prislo mi, ze uz jedno, jestli mam stopovat dva km zpatky na sever, nebo jet dal na jih a tak jsem misto do Qualii dojel nakonec az o nejakych 80km dal, pod pevnost Mesada. A stopovani to bylo moc prijemne, protoze po ceste jsem potkal dalsi stopare, co si jen tak vyrazili na jih k Rudemu mori do Eilatu. Byli to ohromne fajn lidi. Stejne jako ti, co me vezli (prvni chlapik jel do nejakeho kibucu na vikendovy festival new age plny tance a muziky a meditaci, a ti druzi, manzelsky par s asi rocni dcerkou, me zas odvezli az primo ke vstupu do narodniho parku.

Ustal jsem si v pousti kousek od hlavni brany a na suche zemi, v teplem vzduchu a s hvezdami nad hlavou se mi spalo bajecne.

Jeruzalem

Jeruzalem (streda 20.5.)

Muj prvni dojem z Jeruzalema (resp. stareho mesta) je takovy, ze je to jeden velky arabsky bazar. Pro cloveka, ktery se v podobnem bazaru, ve spletitych ulickach plnych obchudku se vsim moznym zbozim, kde se tlacenici lidi prodira jeste maly kluk s vozikem plnym ovoce, ocitne poprve to je asi velky zazitek. Mne to uz bohuzel tolik exoticke neprislo. Tenhle bazar ma ale tu vyhodu, ze je zpestreny vselijakymi kostelu a posvatnymi misty. To hlavni a uzasne na tomhle miste je asi to, ze se tu na docela malem prostoru misi islam, krestanstvi a judaismus. Takze potkate rabina, za nim pravoslavneho popa a araba v saudskem satku, ktery se je snazi zatahnout do sveho obchudku damskymi pradlem. A hlavne tohle centrum mesta neni zdaleka jenom nabozenske. Porad tu ziji arabske rodiny a klidnejsich ulickach si hraji male deti.

Moje cesta vedla pres Jaffa Gate hned do prvniho hostelu. Kdyz jsem neuspel s prosbou o uskladneni baglu, zaplatil jsem si rovnou na dnesni noc ubytovani na strese hostelu. Pak uz uschovani batoziny nebyl problem.
Vyrazil jsem primou cestou z hostelu a razem jsem stal uz Zdi narku, ani jsem nevedel, jak jsem se tam dostal (samozrejme az po pruchodu pres rentgen). Cekal jsem, ze to bude maly koutek uzavreny v huste zastavbe. Jak jsem se ale docetl v pruvodci, hned po ziskani Jeruzalema nechali Izraelci prilehle arabske domy srovnat se zemi a ziskali tak prostornou "Western Hall Plaza". Zajimave pro zminku mi prislo take to, proc se vlastne zide modli jen u zdi chramove hory a lkaji na ztratou sveho prvniho chramu na jejim okraji misto toho, aby fnukali primo tam, kde chram stal, tj. na hore. Tak je to pry proto, ze se nevi presne, kde chram stal. A jelikoz je nezname misto chramu puda nejposvatnejsi z posvatnych, zakazali radsi vrchni rabini vsem vericim zidum na chramovou horu vstup. Tim nejposvatnejsim mistem tak zustala jen zed chramove hory.
Velky naval ortodoxnich zidu asi byva hlavne v patek pri vitani sabesu. Ja jsem to stesti nemel a tak jsem videl spis naval turistu, kterych tu byla urcite vetsi polovina zucastnenych. Je to asi celkem samozrejmost, ale az do ted me take nenapadlo, ze i zed narku je rozdelena na muzskou a zenskou cast. Pro potreby vlastni motliby nebo vlozeni papirku s motlitbou do spary ve zdi je k zapujceni
papirova jarmulka (ktera porad pada s hlavy). Verejne zachody jsou v miste.


Chramova hora patri muslimum, jakozto jejich treti nejsvatejsi misto po Mecce a Medine (ackoliv je posvatna i pro zidy a defacto dulezita i pro krestany). Pristup na ni je mozny jen 3 a pul hodiny rano a jednu hodinu odpoledne a na vstup se stoji dlouha fronta u jedine k tomu urcene brany. Muslimove mohou na Horu kdykoliv a kudykoliv. Jako nemuslim se pak nepodivate ani do nitra Chramoveho domu, ktery skryva onen klenot v podobe skaly, ktera je podle zidu zakladnim kamenem sveta, na niz obetoval bohu uz Adam, Abraham mel obetovat sveho syna a Mohamed na teto skale vstoupil na nebesa. Takze vam zustane prochazka po klidne oaze uprostred rusneho mesta a vyhled na olivovou horu. Vic jsem toho nestihl, protoze me mistni ostraha vyhnala.


Navstivil jsem samozrejme i cil krestanskych poutniku - Chram Boziho hrobu. Asi nejposvatnejsi misto krestanstvi. A cestu, po ktere pry kracel Jezis s krizem na zadech na Golgothu ke svemu ukrizovani - Via Dolorosa (ackoliv existuji teorie, ze opravdova golgotha stoji jinde a ze tudiz i Chram Boziho hrobu stoji nad uplne spatnym hrobem).
Nejsem krestan a navic me predem varovali, at od tehle cesty moc necekam. Ale preci jen jsem se neubranil tomu pocitu vyjimecnosti a ocekavani aspon dostatecne piety. Ale i pres male krestanske ostruvky, je porad Stare mesto Jeruzalema mestem arabskym a muslimskym a tudiz ze strany jeho obyvatelu prilis velkou pietu ocekavat nelze.

O tom jsem se presvedcil uz v miste prvnich dvou zastaveni Via Dolorosy. Tam, kde mel byt Jezis odsouzen a vzit na sebe kriz. (Nutno podotknout, ze vzhledem k trvalemu osidleni Jeruzalema jsou vsecha tehdejsi mista, jako napr. tehdejsi Pilatuv palac, dnes nejakych 5 metru pod zemi). Misti mladici, kteri tu pujcuji poutnikum krize, aby se jim lip prozivalo utrpeni Krista, si tu dost nemistne dobirala jednoho cernocha. Bylo mi lito, jak na tomhle prinejmensim vyznamnem miste se mu cela ulice vysmiva.

O kousek dal, na ctvrtem zastaveni jsem potkal skupinu ceskych turistu na vylete z Egypta i s ceskym pruvodcem. Takze dalsi cestu jsem mel i s odpovidajicim vykladem a dozvedel jsem se napr. ze jmeno veronika vzniklo vzniknout podle divky ktera prinesla Jezisi rousku, aby se do ni otrel. Z reckeho zakladu Ferein pak melo vzejit
prave jmeno veronika jako oznaceni pro tuto divku (na netu jsem sice nasel neco trosku jineho, ale nas, teda jejich, pruvodce to tak rikal)

Posledni zastaveni krizove cesty jsou jiz uvnitr Chramu Boziho hrobu. Cely chram je spolecnym majetkem vsech krestanskych cirkvi ktere se uz po staleti dohaduji o tom, ktera z nich bude mit vetsi cast chramu. Vysledkem toho pak bylo to, ze klice od chramu spravuje muslimska rodina, ktera kazde rano chram odemyka a vecer zamyka. Proto, aby si jednotlive cirkve nemohli navzajem naschval zamykat sve casti chramu. Dalsim dusledkem je to, ze ackoliv se jedna o nejposvatnejsi misto, cele pusobi znacne osuntelym dojmem a podoba se dortu pejska a kocicky, do ktereho si kazda cirkev prihodila svoji kapli ve svem stylu. Opet me trochu zamrzelo, ze ani na tomhle miste, ktere je ve sprave samotnych krestanu, neni te piety tolik, kolik bych ocekaval.

V kazdem pripade tu ale zustavaji pro poutniky dve dulezita mista. A to samotna Golgotha (nebo Kalvarie), kde byl Jezis ukrizovat a take na krizi zemrel. A kde byl pozdeji i z krize snat a odnesen do hrobu. A prave hrob je asi tou nejdulezitejsi casti chramu, protoze v nem doslo k zmrtvychvstani Jezise (psanim si to i trochu memoruju, protoze Noveho zakona zas az tak moc znaly nejsem, tak mi to, prosim, prominte). Nad hrobem samotnym byla jeste vybudovana asi ctyrmetrova kamenna hrobka. Na vstup se vetsinou stoji fronta. Uvnitr je pak k videni v prvni mistnosti zlomek kamene, kterym byl hrob uzavren a v druhe, do ktere se vejdou max. 4 lide, pak hrob samotny.

V samotnem chramu jsem stravil skoro hodinu. Ono je tu preci jen hodne k videni a po tak dusevne narocnem dni uz clovek pomaleji vstreba. Krasny zazitek bylo pak jeste procesi frantiskanskych mnichu, kteri prochazeli celou bazilikou a v kazde kapli hromadne peli motlidby v latine. A i samotny pohled na vsechny ty poutniky, kteri hluboce prozivali navstevu tohohle mista daval vsemu dostatecne silny duchovni rozmer. A to i kdyby preci jen ten pravy hrob byl nekde uplne jinde.

Jeruzalem

Tel Megiddo a cesta do Jeruzalema (Utery 19.5.)

Ackoliv je Tel Megiddo (alias Armageddon) pamatka zapsana na seznamu Unesco, pro bezneho navstevniku tu toho moc k videni neni. Proste rozkopany kopec. Co by ale asi tak clovek od archeologickeho vyzkumu ocekaval, ze... V kazdem pripade ma za sebou ale tohle misto nekolik tisic let staleho osidleni a postupne se tu vystridalo spoustu ruznych kultur, treba Egyptani, Izraelite, Persani, Asyrane. Nemam moc silu to presne vypisovat (a beztak by to bylo spatne). Koho to zajima, podivejte se na wiki, nebo se zeptejte Ryti :o)
Zatim posledni bitva se tu odehrala za prvni svetove valky mezi Britanii a Otomanskou risi a pristi bitva by mel byt finalni zapas mezi silami dobra a zla podle Zjeveni Janova, cili Armageddon.
Krajina kolem ale zatim zadnemu konci sveta neodpovida. Naopak je obdivuhodne, co z ni dokazli Izraelci vytvorit. Kdyz tu kupovali pudu pro svoje prvni kibucy, byvala to pry bezcenna bazina, protoze voda z pramenu a reky se tu rozlevala do krajiny. Kibucnici dokazali vodu usmernit, vyuzit ji na zavlazovani a nebo dokonce na chov ryb a ted je to tu urodny raj. Na podobnych miste musi clovek opravdu vzdat hold tomu, jak dokazali Izraelci tuhle zemi zurodnit.

Megiddo

Z Megidda se presouvam dal opet stopem. Muj cil je sice Jeruzalem, ale stop me bere jen do Tel Avivu (nejakych 60km). Nahodou je to kibucnik z Golanskych vysin. Na otazku ohledne moznosti vraceni Golan Syrii odpovida, ze to sice je moznost, ale takova moznost, ktera temer jiste nenastane. Uvidime.

Z Tel Avivu do Jeruzalema uz dojizdim autobusem. Na autobusaku me ceka nezbytna prohlidka a zrentgenovani batohu pred vstupem do budovy nadrazi. Uvnitr nakupni centrum a na druhe strane rusna ulice. Je asi pet vecer a do centra se mi uz nechce. Jdu jen kousek, k zelnemu trhu na poradny nakup a dlabanec. Ani me moc neprekvapuje, ze policie hlida i vstup na trziste.

Rozhodl jsem se, ze pri hledani noclehu se spolehnu na radu jedne hippisacky z Walk About Love. Podle jejich slov mam pry jet autobusem 17 do Ein Keren a najit "Mama Terasa". To je jedine, co vim a presne podle slov tak i cinim. A kupodivu i nalezam. Misto ve strani na uplnem konci Jeruzalema. Pozemek "Mama Terasa", ktery nekdo dal k dispozici lidem s velkym srdcem a malou penezenkou k tomu, aby tu zili a uzivali si, jak se jim zlibi. Jediny, kdo me tu vita, je velky bily pes a jeho cerny kolega. Pak uz nikdo. Jen par vselijakych improvizovanych stanu a staveni. Vybiram si tedy jednu terasu pro sebe a taky rozbaluju svuj bivak. V noci jsem sice zaslechl nekoho prichazet, ale nikoho jsem ani rano nepotkal. Mam ale v planu se sem jeste vratit, protoze tady musi zit existence hodne pozornosti :o)

Nazareth jeste jednou (pondeli 18.5.)

Pondeli jsem si nechal na prochazku po Nazarethu. Nemel jsem za cil projit vsechny kostely ve meste (ono se to stejne tak od pateho zacne plest), ale spis si projit normalni ctvrte, kde ziji normalni lidi, tzn. v pripade Nazarethu Arabove (prevazne zidovske obyvatelstvo sidli vedle Nazarethu, v mestecku Nazareth Illit).

Ze zajimavych pamatek jsem navstivil jen jedinou - studnu, ke ktere chodila nabirat vodu panna Marie a u ktere ji andel zvestoval, ze bude bohorodickou. K te prinalezi kostel Sv. Gabriela recke ortodoxni cirkve. Vyzdobeny vsemoznymi lampickami, pestre malovany a plny ikon. Obsahuje jeste malou (podle mozaik mozna i puvodne byzantskou) kapli, kde presne k onomu okamziku doslo.

Zbytek prochazky lze jen tezko nejak zajimave popsat, protoze o pamatky, ke kterym se vaze nejaka zajimavost, jsem uz nezavadil. Zato jsem si zas po delsi dobe prozil celou muslimskou bohosluzbu v jedne z mistnich mesit. Sedl jsem si az uplne dozadu na plastove zidle a pro pany, co se uz nemuzou ohybat, a mistni dedove se me celkem hezky ujali. Asi to bylo hlavne tim, ze jim hned na zacatku omylem prisvedcil, ze verim v Muhameda :o) Kazdopadne ani potom me nevyhnali, anobrz mi vrele potrasali rukou, usmivali se na me a jeden pan, ktery ma za manzelku Holandanku, mi pak dal malou lekci z islamske a krestanske viry. Vlastne se me skoro snazil konvertovat na islam.

Vysvetloval mi, ze muslimove jsou v podstate taky krestani, protoze i oni veri v Adama, Elijase, Mojzise, Jezise a nevim koho dalsiho. Ale pry jedine v Koranu je napsano, jak to vsechno bylo spravne, a ukazoval mi rovnou ty spravne sury, kde je to vsechno popsane. Ze taky napriklad Jezis vlastne nebyl ukrizovany, ale Buh si predtim vzal zpatky sobe na nebesa. A taky, ze Jezis nikdy nemohl byt synem bozim, protoze buh uz jen ze sve nekonecne podstaty mit zadneho cloveka za syna nemuze. A kdyby nejakeho mel, tak by to musel byt leda Adam.

Nastesti me na zaver nenutil pridat se k muhamedanum. Jen mi potvrdil, ze krestani a muslimove tady v Nazaretu ziji uz spousty let vedle sebe a vsem to vyhovuje a nikdy s tim zadne problemy nebyly. Pokud ano, tak to vzdycky byly problemy konkretnich lidi a ne nabozenskych skupin.

Po vychladnuti v hostelu a jeste jedne kratke zastavce v bazilice zvestovani jsem se vydal na stopa. Mym cilem je Tel Meggido, asi 40km vzdaleny. Dojel jsem na trikrat asi behem hodiny. Ustlal jsem si v jednom statnim parku o par km dal. Z okolnich strani zase vyli vlci. Ne ze bych jich nejak bal, ale stejne jsem si radsi na noc prichystal ke spacaku hul. Vlci neprisli. Jen prese me v noci prebehla jesterka a desne mi pri tom dupala po hlave.

Nazareth