Dva dny do odletu

Do odletu zpatku domu (v utery brzo rano) mi zbyvaji dva dny. Asi uz se za tu dobu nedostanu na internet a ani uz neplanuju zadne velke vylety a horu zazitku.

Vsichni, kteri vydrzeli cist az na konec, maji muj uprimny obdiv. Dekuju taky za vsechny komentare, ktere mi davaly aspon trochu pocit, ze si to vsechno neuzivam uplne sam. Doufam, ze se brzo se vsemi uvidim a budeme si moct popovidat osobne.

Tesim se na vas, zpatky domu :o)

Betlem (sobota 23.5.)

O sabesu navic kratce po svitani nebyla silnice zrovna plna aut. Do Jeruzalema jsem ale asi po hodine prece dojel. Nejaky kus mesta jsem presel, abych se dostal na spravny autobusak, nasedl do arabskeho autobusu do Betlema v podstate hned zacal klimbat. Jedine, co si z cesty pamatuju, je obcasny pohled na velkou sedou zed a jedna cedule u cesty, ktera rikala, ze dal je Izraelcum vstup zakazan.
Minibus me vyhodil na konecne na jedne z krizovatek a odjel. Cekal jsem, ze uvidim mesto s viditelnymi nasledky dlouhotrvajiciho konfliktu, opryskane domy a podivne lidi, ale nic takoveho se nekonalo. Vsechno bylo stejne, jen misto izraelskych vlajek vsude vlaly palestinske a prumerne stari aut na silnicich bylo o neco vyssi. V pohode jsem se doptal na cestu a primo po ulici papeze Pavla IV jsem behem pul hodiny dosel az k hlavni atrakci Betlema - bazilice Zrozeni pane.
Jedna se pri o nejstarsi nepretrzite fungujici kostel na svete. Byl postaveny nekdy na zacatku sedmeho stoleti a vsechny valecne konflikty ho zatim usetrily. Ackoliv se starim podoba bazilice boziho hrobu v Jeruzaleme, vypada o poznani lip. Mozna je to tim, ze se o ni nehada sest cirkvi, ale jenom tri - ruska, armenska a frantiskani. Ti posledni si pak pro jistotu postavili vlastni novy a krasny kostel hned vedle. Ten stary ma ale zase puvodni sloupy s obrazky svatych a zbytky puvodnich mozaik a historie z nej primo cisi. Pod bazilikou je celkem rozsahla jeskyne s ruznymi kaplemi a samotnym mistem narozeni Krista - malickym vyklenkem se stribrnou betlemskou hvezdou, darem z Francie. Samozrejme je tu velky naval a tak se na osahani hvezdy ceka fronta. V mem pripade asi tak pul hodky, ale zato me uvnitr nikdo neokrikoval za foceni.

Kousek od baziliky je muzem betlemu z celeho sveta, ve kterem jsem se uprimne bavil tim, jak vselijak muze betlem vypadat. Ve stejne budove je i prodejna palestinskych suvenyru a informacni centrum o okupaci Palestiny. V nem uz jsem se bavil min. Ono se totiz uvnitr Izraele, kde se da velmi snadno zit, taky velmi snadno zapomina, cim vsim je ten luxusni zivot vykoupeny. A shodl jsem se na tom s jednou ceskou, ktera v zije uz osm let v Jeruzaleme, ze se hodne Izraelcu radsi nepta na to, komu driv patrilo to uzemi, na kterem ted ziji.

Od hlavniho turistickeho centra jsem chtel odejit nekam do nejake normalni ctvrte, ale to se mi dloho nedarilo. Zakotvil jsem az Bet Jala, coz je druha, taktez historicka polovina dnesniho Betlema. Mistni panove popijeli kavu a hrali karban. Mladsi panove popijeli lahvove pivo (tim jsem bystre pochopil, ze to asi bude hospoda krestanska). Chvilku jsem s pany posedel, v restauraci opodal pojedl polovinu peceneho kurete a s plnym brichem a spokojeny jsem se vydal zpatky na bus do Jeruzalema.

Na ceste zpatky jeste cekala cely autobus prohlidka na izraelskem check pointu. Kazdy cestujici se musel prokazat pasem, arabove specialnim ID opravnujicim je ke vstupu do Izraele. Ackoliv chapu, ze tohle opatreni je potreba pro omezeni atentatu v Izraeli, stejne mi ale tahle prohlidka prisla dost "dehonestujici", jak se ted hodne v mediich rika.

Celkove mi bylo lito, ze jsem v Betleme a celkove na zapadnim brehu stravil jen tak kratkou chvilku. Vsichni, koho jsem potkal, tu na me byli prijemni, infrastruktura fungovala a celkem dobre jsem se domluvil i anglicky (soudim ovsem pouze podle Betlema, ktery je na tom diky turistum a mnozstvi krestanskych organizaci urcite lip, nez zbytek Zapadniho brehu) Rozhodne by stalo za to na Zapadnim brehu stravit aspon tak tyden nejake dalsi cesty, ale kdovi, jestli to nekdy jeste vyjde.

Betlem

V Jeruzaleme jsem se rychle ubytoval a jeste se sel podivat ke Zdi narku. Prave koncil sabes a cele prostranstvi pred zdi bylo plne lidi modlicich se klobouku a jarmulek. Mozna tak pres tisicovku lidi a sum jak ulu. Melo to ohromnou atmosferu, ktera se asi tezko da popsat. Resp. ja to neumim a bohuzel ani do fotek se mi ji nacpat nepodarilo.

Masada, Ein Gedi (patek 22.5.)

Zase jsem se moc nevyspal, protoze na doporuceni pruvodce, vratneho i tech, co me vcera vezli stopem, je nejlepsi vyhled z Masady pri vychodu slunce. Takze jsem vstaval jeste pred patou. Zdaleka jsem nebyl sam, kdo se nechal takhle zblbnout, protoze spousta lidi uz byla nekde v polovine vystupu.

Vyslap to byl slusny. Asi pul hodina prikreho stoupani s prevysenim 350m (tzn. uz skoro na uroven hladiny more). Kdyz jsem konecne vysel nahoru a slunce zacalo vychazet, kochaly z horniho okraje uz asi tri autobusy skolaku a tak dalsi tricitka lidi. Nejsem si uplne jisty, jestli za to mohl zrovna ten vychod slunce, ale pohled na okolni krajinu byl fascinujici. Ta se tu v prudkych srazech propada o nejakych 400m a vytvari obrovske kanony. Podobne, ale ne tak velke kanony se vytvareji i v pasu mezi horami a morem, i kdyz uz ne tak vysoke. Navic vrcholky jsou z cervene horniny a uzemi mezi nimi a more zas z bile. Proste kouzelny pohled...

Od Masady samotne jsem toho predem radsi moc necekal a byl jsem prijemne prekvapeny. Je krasna pamatka (na seznamu Unesco) a archeologove tu odvedli hodne prace, takze je na co se divat.
Puvodne se jednalo o honosny palac krale Heroda v dobe kolem zmeny letopoctu. Dal si zalezet na tom, aby to bylo luxusni sidlo a treba nad rimskymi laznemi jsem i dnes zavistive slintal. Pozdeji proslula hlavne pri dobyvani Rimany, kteri s tim meli velkou praci a dobyli ji az po tom, co vybudovali nasep az na uroven jejich hradeb a z veze, kterou na naspu vystaveli pak byli schopni borit hradby a proniknout do pevnosti. Mezitim uz ale cela zidovska osadka spachala hromadnou sebevrazdu.
Od te doby je Masada symbolem zidovske statecnosti a hrdinneho odporu proti zlym cizim velmocem ("Masada will never fall again") a vsichni zidovsti mladeznici jsou samozrejme timhle symbolem masirovani uz cele detstvi, aby se v nich posilovala narodni hrdost. Nekde jsem cetl, ze dokonce i vsichni izraelsti vojaci tu v poustnim vedru skladaji svoji prisahu.

Nahore na Masade jsem potkal particku Cechu, kteri stejne jako ja v noci na dnesek prespavali v pousti dole pod pevnosti. Na chvilku jsem se k nim pridal a s jednim z nich, s Petrem z Karlovych Varu, jsem pak od Masady i pokracoval dal do Ein Gedi.

Masada

V Ein Gedi jsou tri mista hodna zajmu - prirodni park, historicko-archeologicky park a plaz u Mrtveho more. Pamatek bylo pro dnesek dost, takze jsme zamirili k parku prirodnimu. Je to mala oaza uprostred pouste. Nekolik pramenu tu vytvari potok na nem pak nekolik vodopadu a mala jezirka, kde se da koupat. Tesne kolem vody je plno rakosi a stromu, ale hned par metru od ni je zas sucha poust. Zije tu i spousta zvirat, kteri uz si zvykli na pritomnost lidi a nechaji se v klidu pozorovat.

Koupanim a prochazenim parku jsme pretahli oteviraci hodiny parku asi tak o pul hodiny. Spravci parku se tedy trochu divili, jak to, ze nas nikde nevideli, ale nastesti moc nevyzvidali (toulali jsme se samozrejme daleko za ceduli Vstup zakazan).
Podle Lonely Planetu jsem cekal, ze v dobe, kdy jsme smejdili parkem, bude kolem Mrtveho more vedro k nepreziti. Ale nakonec to vubec nebylo tak strasne.

Pod vychodem z parku jsme se rozloucili. Petr jel do Jeruzalema a ja se konecne vydal na slanou koupel. To, co se slavne nazyva plaz, je asi 100m kameniteho pobrezi, kde se da sotva posadit na nejaky z vetsich sutru. Ac bylo uz pozde odpoledne, byla plaz presto plna lidi.
Jak me Petr varoval, voda pekne stipala do vsech drobnych odrenin, co jsem pres den v parku nasbiral. A to jsem jeste netusil, jake peklo je, kdyz se dostane do oci nebo do nosu. Pekne jsem si pobrecel. Jinak se ale more tvari jako jakekoliv jine jezero. Jen voda v nem se teteli, jako kdyz se nalije stava do sklenice s vodou. Ani neni moc horka, akorat na koupani. Jen, jakmile clovek do ni vleze, zjisti, ze je neco spatne. Ponorit se proste neda. Je to stejne, jako kdyz chcete ponorit pod hladinu micek a ten je jen kutali na hladine, ale ponorit se nechce. A protoze se neda poradne ponorit, neda se poradne ani plavat. Jeste mnohem hur to slo i muslimskym damam koupajicim se v kompletnim obleceni. Hustota vody vynasela jejich tela na hladinu s prilepenymi saty, za coz se samozrejme stydely a snazili se ponorit, coz samozrejme neslo. Byl to legracni pohled.
Necekane jsem si uzil i bahenni kury, protoze nekdo objevil lozisko cerneho blata o kus dal na pobrezi, za dvema povalenymi dratenymi ploty. Skoda, ze jsem se nevidel, proze ostatnim lidem to opravdu obzvlast sluselo :o)

Po oschnuti, oplatchnuti vodou slanou a oplachnuti vodou sladkou jsem se jeste vydal na stopa. Nevim proc, ale prislo mi, ze by byl jeste dobry napad dostat se zpatky do Jeruzalema. Jenze uz byla tma a nebylo sil. Jeden stop me dovezl zhruba na pul cesty a tam jsem pak i prespal. Tesil jsem se na klidne spani v pousti, ale pred svitanim me prepadlo komando komaru a noc se zmenila v peklo. Mam pocit, ze poradne se vyspim az v letadle.

Ein Gedi

Jeruzalem, den druhy (ctvrtek 21.5.)

Na strese hostelu me vzbudilo slunicko. Kolem osme uz opekani ve spacaku neslo vydrzet a vcerejsi vysedavani u internetu jsem tak nedospal ani nahodou. Dnes jsem se rozhodl projit dalsi pamatky Jeruzalema a vecer pak odjet nekam k Mrtvemu mori.
Posilen horkou pitou z pekarny jsem propletl k Herodove brane stareho mesta a dal se placal po silnici plne autobusu se stejnym cilem - Zahrady Behtsemanske a Kostel vsech narodu.
Tesne u kostela je jeste udajna hrobka Panny Marie, kterou jsem navstivil jako prvni. Je to kobka asi deset metru pod zemi, ktera zustala zachovana ve verzi, jakou vybudovali krizaci. Dnes patri recke ortodoxni cirkvi a jako ostatni kostely recke a ruske cirkve, ktere jsem mel zatim moznost videt, to tu vypada, jako by krizaci byli i posledni, kdo naposled utirel prach a nabilil steny. Uvnitr je samotna hrobka, oltarova stena plna ikon a pop, ktery za vetsinou dolarove bankovky prodava svicky. Ja mu dal jeden sekel (tj. asi 5,50) :o)
Hned vedle stojici bazilka vsech narodu, to je uz neco uplne jineho. Je to relativne nova stavba (asi 100let stara), ale vybudovana ve stylu starych bazilik. Takze ma v sobe vsechnu uctyhodnost starych svatostanku, ale pritom i trochu moderni smrnc. Vyzdobena je nadhernymi mozaikami ve stylu byzantskych mozaik a okny z alabastru. Pod oltarem je ponechany kus skaly, na kterem (jestli jsem to z mozaik dobre pochopil) na sebe Kristus vzal utrpeni celeho sveta. Mala zahradka na nadvori kostela hosti prastare olivovniky, z nich nektere jeste pamatuji ziveho Jezise. Kolem pobihaji Arabove, kteri cile prodavaji suvenyry. Za verejne zachody chteji nehorazne 2 sekely a taxikari chodi curat na zed vedle zachodku.

Vystup na Olivovou (nebo taky Oliveckou) horu dal zabrat. Zato jsem si ale mohl zadarmo prohlednout rusky pravoslavny klaster, kde me nepustili ani do kostela ani do kurniku, takze mi zbyl jen vyhled na druhou stranu Hory a osklivou sedivou zed oddelujici Jeruzalem od Betlema a zbytku palestinskeho Zapadniho brehu. V dalsi pamatce vedle - male mesite - jsem zaplatil tri sekely za to, abych nevidel uz vubec nic (resp. kus skaly, kde pry mel byt otisk Kristovy nohy, ale to uz bych za podobnou pamatku mohl prohlasit uplne cokoliv. I kdyz, kdo vi, treba to bylo jedine opravdove misto a ja ho takhle pohanil).

Nasleduje sestup z Olivove hory a vystup na horu Sion. Tam je to, o cem si zidove mysli, ze je to hrobka krale Davida, a o patro vys na ni zas misto, o kterem si krestane mysli, ze zde probihala Kristova posledni vecere.

Tolik prozatim Jeruzalemske pamatky (a to je jen maly zlomek toho, co vsechno v Jeruzalemu laka turistu). Byl cas opustit mesto. To se trochu protahlo diky nejakemu podezrelemu zavazadlu na autobusaku, diky kteremu bylo asi na hodinu uzavrene cele treti, odjezdove patro. Dalsi aspon pulhodinu trvalo, nez se nalodili cestujici a jelo se. Sedadlo na me nevyzbylo, tak jsem se po vzoru mistnich usadil v ulicce a skoro okamzite usnul.

Mel jsem namireno jen k hornimu cipu Mrtveho more, k plazi Qualia. Ackoliv jsem zduraznoval, ze chci vystoupit u plaze, autobus me zavezl asi o dva km dal, ke kibucu Qualia. Ackoliv bylo uz po seste, potil jsem se i pri sezeni na autobusove zastavce. I kdyz podle Lonely Planeta jsem cekal, ze to tu bude mnohem horsi.

Prislo mi, ze uz jedno, jestli mam stopovat dva km zpatky na sever, nebo jet dal na jih a tak jsem misto do Qualii dojel nakonec az o nejakych 80km dal, pod pevnost Mesada. A stopovani to bylo moc prijemne, protoze po ceste jsem potkal dalsi stopare, co si jen tak vyrazili na jih k Rudemu mori do Eilatu. Byli to ohromne fajn lidi. Stejne jako ti, co me vezli (prvni chlapik jel do nejakeho kibucu na vikendovy festival new age plny tance a muziky a meditaci, a ti druzi, manzelsky par s asi rocni dcerkou, me zas odvezli az primo ke vstupu do narodniho parku.

Ustal jsem si v pousti kousek od hlavni brany a na suche zemi, v teplem vzduchu a s hvezdami nad hlavou se mi spalo bajecne.

Jeruzalem

Jeruzalem (streda 20.5.)

Muj prvni dojem z Jeruzalema (resp. stareho mesta) je takovy, ze je to jeden velky arabsky bazar. Pro cloveka, ktery se v podobnem bazaru, ve spletitych ulickach plnych obchudku se vsim moznym zbozim, kde se tlacenici lidi prodira jeste maly kluk s vozikem plnym ovoce, ocitne poprve to je asi velky zazitek. Mne to uz bohuzel tolik exoticke neprislo. Tenhle bazar ma ale tu vyhodu, ze je zpestreny vselijakymi kostelu a posvatnymi misty. To hlavni a uzasne na tomhle miste je asi to, ze se tu na docela malem prostoru misi islam, krestanstvi a judaismus. Takze potkate rabina, za nim pravoslavneho popa a araba v saudskem satku, ktery se je snazi zatahnout do sveho obchudku damskymi pradlem. A hlavne tohle centrum mesta neni zdaleka jenom nabozenske. Porad tu ziji arabske rodiny a klidnejsich ulickach si hraji male deti.

Moje cesta vedla pres Jaffa Gate hned do prvniho hostelu. Kdyz jsem neuspel s prosbou o uskladneni baglu, zaplatil jsem si rovnou na dnesni noc ubytovani na strese hostelu. Pak uz uschovani batoziny nebyl problem.
Vyrazil jsem primou cestou z hostelu a razem jsem stal uz Zdi narku, ani jsem nevedel, jak jsem se tam dostal (samozrejme az po pruchodu pres rentgen). Cekal jsem, ze to bude maly koutek uzavreny v huste zastavbe. Jak jsem se ale docetl v pruvodci, hned po ziskani Jeruzalema nechali Izraelci prilehle arabske domy srovnat se zemi a ziskali tak prostornou "Western Hall Plaza". Zajimave pro zminku mi prislo take to, proc se vlastne zide modli jen u zdi chramove hory a lkaji na ztratou sveho prvniho chramu na jejim okraji misto toho, aby fnukali primo tam, kde chram stal, tj. na hore. Tak je to pry proto, ze se nevi presne, kde chram stal. A jelikoz je nezname misto chramu puda nejposvatnejsi z posvatnych, zakazali radsi vrchni rabini vsem vericim zidum na chramovou horu vstup. Tim nejposvatnejsim mistem tak zustala jen zed chramove hory.
Velky naval ortodoxnich zidu asi byva hlavne v patek pri vitani sabesu. Ja jsem to stesti nemel a tak jsem videl spis naval turistu, kterych tu byla urcite vetsi polovina zucastnenych. Je to asi celkem samozrejmost, ale az do ted me take nenapadlo, ze i zed narku je rozdelena na muzskou a zenskou cast. Pro potreby vlastni motliby nebo vlozeni papirku s motlitbou do spary ve zdi je k zapujceni
papirova jarmulka (ktera porad pada s hlavy). Verejne zachody jsou v miste.


Chramova hora patri muslimum, jakozto jejich treti nejsvatejsi misto po Mecce a Medine (ackoliv je posvatna i pro zidy a defacto dulezita i pro krestany). Pristup na ni je mozny jen 3 a pul hodiny rano a jednu hodinu odpoledne a na vstup se stoji dlouha fronta u jedine k tomu urcene brany. Muslimove mohou na Horu kdykoliv a kudykoliv. Jako nemuslim se pak nepodivate ani do nitra Chramoveho domu, ktery skryva onen klenot v podobe skaly, ktera je podle zidu zakladnim kamenem sveta, na niz obetoval bohu uz Adam, Abraham mel obetovat sveho syna a Mohamed na teto skale vstoupil na nebesa. Takze vam zustane prochazka po klidne oaze uprostred rusneho mesta a vyhled na olivovou horu. Vic jsem toho nestihl, protoze me mistni ostraha vyhnala.


Navstivil jsem samozrejme i cil krestanskych poutniku - Chram Boziho hrobu. Asi nejposvatnejsi misto krestanstvi. A cestu, po ktere pry kracel Jezis s krizem na zadech na Golgothu ke svemu ukrizovani - Via Dolorosa (ackoliv existuji teorie, ze opravdova golgotha stoji jinde a ze tudiz i Chram Boziho hrobu stoji nad uplne spatnym hrobem).
Nejsem krestan a navic me predem varovali, at od tehle cesty moc necekam. Ale preci jen jsem se neubranil tomu pocitu vyjimecnosti a ocekavani aspon dostatecne piety. Ale i pres male krestanske ostruvky, je porad Stare mesto Jeruzalema mestem arabskym a muslimskym a tudiz ze strany jeho obyvatelu prilis velkou pietu ocekavat nelze.

O tom jsem se presvedcil uz v miste prvnich dvou zastaveni Via Dolorosy. Tam, kde mel byt Jezis odsouzen a vzit na sebe kriz. (Nutno podotknout, ze vzhledem k trvalemu osidleni Jeruzalema jsou vsecha tehdejsi mista, jako napr. tehdejsi Pilatuv palac, dnes nejakych 5 metru pod zemi). Misti mladici, kteri tu pujcuji poutnikum krize, aby se jim lip prozivalo utrpeni Krista, si tu dost nemistne dobirala jednoho cernocha. Bylo mi lito, jak na tomhle prinejmensim vyznamnem miste se mu cela ulice vysmiva.

O kousek dal, na ctvrtem zastaveni jsem potkal skupinu ceskych turistu na vylete z Egypta i s ceskym pruvodcem. Takze dalsi cestu jsem mel i s odpovidajicim vykladem a dozvedel jsem se napr. ze jmeno veronika vzniklo vzniknout podle divky ktera prinesla Jezisi rousku, aby se do ni otrel. Z reckeho zakladu Ferein pak melo vzejit
prave jmeno veronika jako oznaceni pro tuto divku (na netu jsem sice nasel neco trosku jineho, ale nas, teda jejich, pruvodce to tak rikal)

Posledni zastaveni krizove cesty jsou jiz uvnitr Chramu Boziho hrobu. Cely chram je spolecnym majetkem vsech krestanskych cirkvi ktere se uz po staleti dohaduji o tom, ktera z nich bude mit vetsi cast chramu. Vysledkem toho pak bylo to, ze klice od chramu spravuje muslimska rodina, ktera kazde rano chram odemyka a vecer zamyka. Proto, aby si jednotlive cirkve nemohli navzajem naschval zamykat sve casti chramu. Dalsim dusledkem je to, ze ackoliv se jedna o nejposvatnejsi misto, cele pusobi znacne osuntelym dojmem a podoba se dortu pejska a kocicky, do ktereho si kazda cirkev prihodila svoji kapli ve svem stylu. Opet me trochu zamrzelo, ze ani na tomhle miste, ktere je ve sprave samotnych krestanu, neni te piety tolik, kolik bych ocekaval.

V kazdem pripade tu ale zustavaji pro poutniky dve dulezita mista. A to samotna Golgotha (nebo Kalvarie), kde byl Jezis ukrizovat a take na krizi zemrel. A kde byl pozdeji i z krize snat a odnesen do hrobu. A prave hrob je asi tou nejdulezitejsi casti chramu, protoze v nem doslo k zmrtvychvstani Jezise (psanim si to i trochu memoruju, protoze Noveho zakona zas az tak moc znaly nejsem, tak mi to, prosim, prominte). Nad hrobem samotnym byla jeste vybudovana asi ctyrmetrova kamenna hrobka. Na vstup se vetsinou stoji fronta. Uvnitr je pak k videni v prvni mistnosti zlomek kamene, kterym byl hrob uzavren a v druhe, do ktere se vejdou max. 4 lide, pak hrob samotny.

V samotnem chramu jsem stravil skoro hodinu. Ono je tu preci jen hodne k videni a po tak dusevne narocnem dni uz clovek pomaleji vstreba. Krasny zazitek bylo pak jeste procesi frantiskanskych mnichu, kteri prochazeli celou bazilikou a v kazde kapli hromadne peli motlidby v latine. A i samotny pohled na vsechny ty poutniky, kteri hluboce prozivali navstevu tohohle mista daval vsemu dostatecne silny duchovni rozmer. A to i kdyby preci jen ten pravy hrob byl nekde uplne jinde.

Jeruzalem

Tel Megiddo a cesta do Jeruzalema (Utery 19.5.)

Ackoliv je Tel Megiddo (alias Armageddon) pamatka zapsana na seznamu Unesco, pro bezneho navstevniku tu toho moc k videni neni. Proste rozkopany kopec. Co by ale asi tak clovek od archeologickeho vyzkumu ocekaval, ze... V kazdem pripade ma za sebou ale tohle misto nekolik tisic let staleho osidleni a postupne se tu vystridalo spoustu ruznych kultur, treba Egyptani, Izraelite, Persani, Asyrane. Nemam moc silu to presne vypisovat (a beztak by to bylo spatne). Koho to zajima, podivejte se na wiki, nebo se zeptejte Ryti :o)
Zatim posledni bitva se tu odehrala za prvni svetove valky mezi Britanii a Otomanskou risi a pristi bitva by mel byt finalni zapas mezi silami dobra a zla podle Zjeveni Janova, cili Armageddon.
Krajina kolem ale zatim zadnemu konci sveta neodpovida. Naopak je obdivuhodne, co z ni dokazli Izraelci vytvorit. Kdyz tu kupovali pudu pro svoje prvni kibucy, byvala to pry bezcenna bazina, protoze voda z pramenu a reky se tu rozlevala do krajiny. Kibucnici dokazali vodu usmernit, vyuzit ji na zavlazovani a nebo dokonce na chov ryb a ted je to tu urodny raj. Na podobnych miste musi clovek opravdu vzdat hold tomu, jak dokazali Izraelci tuhle zemi zurodnit.

Megiddo

Z Megidda se presouvam dal opet stopem. Muj cil je sice Jeruzalem, ale stop me bere jen do Tel Avivu (nejakych 60km). Nahodou je to kibucnik z Golanskych vysin. Na otazku ohledne moznosti vraceni Golan Syrii odpovida, ze to sice je moznost, ale takova moznost, ktera temer jiste nenastane. Uvidime.

Z Tel Avivu do Jeruzalema uz dojizdim autobusem. Na autobusaku me ceka nezbytna prohlidka a zrentgenovani batohu pred vstupem do budovy nadrazi. Uvnitr nakupni centrum a na druhe strane rusna ulice. Je asi pet vecer a do centra se mi uz nechce. Jdu jen kousek, k zelnemu trhu na poradny nakup a dlabanec. Ani me moc neprekvapuje, ze policie hlida i vstup na trziste.

Rozhodl jsem se, ze pri hledani noclehu se spolehnu na radu jedne hippisacky z Walk About Love. Podle jejich slov mam pry jet autobusem 17 do Ein Keren a najit "Mama Terasa". To je jedine, co vim a presne podle slov tak i cinim. A kupodivu i nalezam. Misto ve strani na uplnem konci Jeruzalema. Pozemek "Mama Terasa", ktery nekdo dal k dispozici lidem s velkym srdcem a malou penezenkou k tomu, aby tu zili a uzivali si, jak se jim zlibi. Jediny, kdo me tu vita, je velky bily pes a jeho cerny kolega. Pak uz nikdo. Jen par vselijakych improvizovanych stanu a staveni. Vybiram si tedy jednu terasu pro sebe a taky rozbaluju svuj bivak. V noci jsem sice zaslechl nekoho prichazet, ale nikoho jsem ani rano nepotkal. Mam ale v planu se sem jeste vratit, protoze tady musi zit existence hodne pozornosti :o)

Nazareth jeste jednou (pondeli 18.5.)

Pondeli jsem si nechal na prochazku po Nazarethu. Nemel jsem za cil projit vsechny kostely ve meste (ono se to stejne tak od pateho zacne plest), ale spis si projit normalni ctvrte, kde ziji normalni lidi, tzn. v pripade Nazarethu Arabove (prevazne zidovske obyvatelstvo sidli vedle Nazarethu, v mestecku Nazareth Illit).

Ze zajimavych pamatek jsem navstivil jen jedinou - studnu, ke ktere chodila nabirat vodu panna Marie a u ktere ji andel zvestoval, ze bude bohorodickou. K te prinalezi kostel Sv. Gabriela recke ortodoxni cirkve. Vyzdobeny vsemoznymi lampickami, pestre malovany a plny ikon. Obsahuje jeste malou (podle mozaik mozna i puvodne byzantskou) kapli, kde presne k onomu okamziku doslo.

Zbytek prochazky lze jen tezko nejak zajimave popsat, protoze o pamatky, ke kterym se vaze nejaka zajimavost, jsem uz nezavadil. Zato jsem si zas po delsi dobe prozil celou muslimskou bohosluzbu v jedne z mistnich mesit. Sedl jsem si az uplne dozadu na plastove zidle a pro pany, co se uz nemuzou ohybat, a mistni dedove se me celkem hezky ujali. Asi to bylo hlavne tim, ze jim hned na zacatku omylem prisvedcil, ze verim v Muhameda :o) Kazdopadne ani potom me nevyhnali, anobrz mi vrele potrasali rukou, usmivali se na me a jeden pan, ktery ma za manzelku Holandanku, mi pak dal malou lekci z islamske a krestanske viry. Vlastne se me skoro snazil konvertovat na islam.

Vysvetloval mi, ze muslimove jsou v podstate taky krestani, protoze i oni veri v Adama, Elijase, Mojzise, Jezise a nevim koho dalsiho. Ale pry jedine v Koranu je napsano, jak to vsechno bylo spravne, a ukazoval mi rovnou ty spravne sury, kde je to vsechno popsane. Ze taky napriklad Jezis vlastne nebyl ukrizovany, ale Buh si predtim vzal zpatky sobe na nebesa. A taky, ze Jezis nikdy nemohl byt synem bozim, protoze buh uz jen ze sve nekonecne podstaty mit zadneho cloveka za syna nemuze. A kdyby nejakeho mel, tak by to musel byt leda Adam.

Nastesti me na zaver nenutil pridat se k muhamedanum. Jen mi potvrdil, ze krestani a muslimove tady v Nazaretu ziji uz spousty let vedle sebe a vsem to vyhovuje a nikdy s tim zadne problemy nebyly. Pokud ano, tak to vzdycky byly problemy konkretnich lidi a ne nabozenskych skupin.

Po vychladnuti v hostelu a jeste jedne kratke zastavce v bazilice zvestovani jsem se vydal na stopa. Mym cilem je Tel Meggido, asi 40km vzdaleny. Dojel jsem na trikrat asi behem hodiny. Ustlal jsem si v jednom statnim parku o par km dal. Z okolnich strani zase vyli vlci. Ne ze bych jich nejak bal, ale stejne jsem si radsi na noc prichystal ke spacaku hul. Vlci neprisli. Jen prese me v noci prebehla jesterka a desne mi pri tom dupala po hlave.

Nazareth

Hora Tabor, Nazareth (nedele 17.5.)

Vystup na kopec tycici se nad krajinou byl trochu drsnejsi, nez jsem cekal. Ale vyhled z vrcholu za to stal. Zrovna zapadalo slunce za Nazareth a ve vzduchu se nehybne vznaseli nejaci sokoli, ci nejaky jini jejich rodovi bratri. Prespal jsem u zdi klastera na travnatem placku mezi olivovniky. Bylo to zatim asi nejkrasnejsi prespani v prirode, ktere se mi tu postestilo. Rano me probudilo kokrhani kohouta a vyzvaneni z kostela.

Na hore Tabor jsou dva klastery. Jeden, tusim, pravoslavny (do toho me nepustili) a druhy frantiskansky. V nem je krasna, sotva sto let stara, bazilika, postavena na miste nekolika predchozich. Duvod, proc tu klastery jsou je ten, ze tu podle noveho zakona melo dojit k promeneni pane. Tomu opovidaji i mozaiky uvnitr baziliky. Taky tu maji prijemneho mnicha, ktery se na me hezky usmival a pri odchodu mi zamaval :o)

Puvodne jsem si predstavoval, ze jen lehce sebehnu s hory a prvnim stopem se snadno dostanu do Nazarethu (asi tak 30km). To jsem se ale seredne mylil a tak jsem tu nejrozpalenejsi cast dne stravil prochazenim nebo postavani na krajnici a stejne jsem vetsinu cesty projel taxikem (funguji tu takove dodavkove taxiky jako doplnek k autobusum - jezdi kazdou chvili a stoji min, nez bezny taxik).

Do Nazarethu uz jsem prijel dost vyskvareny a tak jsem zvladl prohlednout jen hlavni lakadlo mesta - baziliku zvestovani, ktera stoji na miste domu, ve kterem zila Marie s Josefem.
Je to hodne zajimava stavba. Moderni, betonova (pohledovy beton ;o)) a svym zpusobem zajimava i vyjimecna zaroven. A velka. Rozhodne jsem nic podobneho jeste nevidel. Pred par dny tu byl na navsteve papez a tomu taky odpovidaji vlajky s vatikanskymi barvami rozvesene vsude kolem. Dneska je tu svatba. Berou se nejspis mistni arabove a vcelku vtipne k tomu zni hulakani muezzina z vedlejsi mesity (mimochodem, Nazareth je pry nejvetsi Izraelske arabske mesto)


Utahany z cestovani jsem byl (a jsem) natolik, ze pro dnesek se nekona dalsi trmaceni nekam pryc a hledani noclehu. Po tydnu si konecne dopravam pohodli postele a sprchu. Haleluja!

Mount Tabor

Nazareth

Fucking Hippies (patek, sobota 16.5.)

Od poutnich mist jsem opet stopem dojel do mesta Tiberias. To je sice taky misto zminovane v Bibli, ale jeho prohlidku uz jsem moc nestihl. Na zelnem trhu me odchytila parta hippiku, kteri me pozvali nekam do hor kousek odtud na nejaky hippisacky vecirek. Konkretne se jedna o akci WalkAboutLove, pri ktere skupina hippiku prechazi cely Izrael od jihu na sever. Trva jim to tri mesice a ted zrovna jsou pobliz. Na zelnem trhu sbiraji od prodejcu zeleninu a ovoce, ktere by vecer stejne vyhodili, protoze by se pres sabes (do nedele zkazilo).

Hodne mi to pripominalo zazitek z Izraele, o kterem mi kdysi povidal Marvin. Neb jsem osoba v podstate placha, moc jsem se nedruzil, ale rozhodovani, jestli se za nimi vydat nebo ne, netrvalo dlouho. Neb jsem zaroven taky osoba znacne zvedava.
Takze po nakupu a posezeni na prijezerni luxusni promenade jsem vyrazil.
Vedel jsem jen nazev mista - Menachamia. Rozhodl jsem se stopovat a vydal se na vypadovku z mesta. Mistni mi ale vcas rozmluvili, ze jdu na uplne spatnou vypadovku a nakonec me na tu spravnou rovnou odvezli. V prvnim stopu jsem se dozvedel dulezitou informaci, ze na danem miste ma byt jezero. Diky ni me posledni stop asi tak po hodine cestovani vysadil na upati kopce a nejiste ukazal ze by to tedy mohlo byt tam nekde daleko nahore. Bylo uz nejakych devet nebo deset, tma tmouci a siroko daleko ani zivacka. Vydal jsem se tedy po ceste s tim, ze to nejak dopadne. Aspon dneska nebudu muset platit za hotel. Kdyz se po chvili ozvalo z okolnich kopcu vyti, zacal jsem se uz trochu bat a pomalu si rozmyslel, ze asi bude lepsi se vratit. Uz jsem to otacel, kdyz se na ceste pode mnou objevilo svetlo auta a v nem hippici z trhu. Ti sice taky nevedeli presne, jestli jedou spravne, ale aspon uz jsem nebyl sam. Hned na to se objevilo dalsi auto a na nem, resp. na hromade drivi na korbe jsem se dovezl az na misto.

Nakonec se z nej vyklubal zatopeny lom. Ohen, bubinky a tak padesatka lidi a par nahacu koupajicich se v jezere. Samozrejme jsem se hned vykoupal taky, protoze po predchozich propocenych dnech to bylo naprosto neodolatelne.

V prubehu vecera prisla spolecna vecere ze zeleniny ziskane na trhu - rajska polevka, stouchane brambory a zeleninovy salat. Vsichni se postavili do kruhu, chytili se za ruce a spolecne zazpivali dve pisne (pry o bohu). Obrad se zakoncil hromadnym spolecnym oohm a nastala hostina. Do meho plechacku se toho moc neveslo, ale nastesti se se mnou podelil o svuj hrnec vedlesedici "brother". Nasledovala vseobecna pohodicka. Hrani na kytaru, reagge od cernosskeho dydzeje, Angel's walk a povalovani kolem v duchu Love, peace, happines. Jsem rad, ze nejaci zijici hippici jeste na svete porad jsou.

Ackoliv nejsem zrovna typ cloveka, ktery by snadno splynul s kolektivem (stejne jako ted), s touhle partickou jsme stravil jeste vetsinu soboty. Jednak jsem nikam nechvatal a jednak se chladne jezero v tom rozpalenem dni hodne dalo tezko opustit. A taky jsem jeste musel najit toho chlapika, kteremu jsem vcera pujcil celovku.

Hippici se postupne misili s lidmi, kteri se o sabesu prisli taky ochladit a s dalsimi hippiky. Kdyz jsem pak nekdy kolem ctvrte lom opoustel, takova stovka lidi v nem byla urcite. Dve holky, ktere prave take opousteli Walk About Love, me hned asi po 100 metrech nabraly do sveho auta a dovezly me az tesne pod horu Tabor, muj dalsi cil, kam jsem pocital, ze se budu dostavat minimalne pul dne.

Walk About Love

Po stopach Krista (patek 15.5.)

Predem meho dopisu se omlouvam, ze popisuju vsechno tak podrobne a rozvlacne. Jsem si plne vedom, ze tim plytvam nejen cas svuj, anobrz i tech nadsencu, kteri to opravdu ctou, ale jinak to neumim :o)

Takze Capernaum, Tabgha a Mount of Beautitudes jsou mista vzdalena jen pak par kilometru od sebe.

To prvni, Capernaum, je misto, kde Jezis nejakou dobu zil v dome sv. Petra, navstevoval synagogu a ucinil tu nekolik svych zazraku. Zaklady puvodnich staveni jsou vykopane, takze se lze aspon ocima "projit" puvodnim mestem. Nad domem sv. Petra v prubehu staleti vyrostlo a zase zmizelo nekolik kostelu. Ted nad vsemi sedi na pilirich zaveseny moderni kostel.

Tabgha je misto, kde Jezis znasobil chleb a ryby, aby nasytil svoje ovecky. Na tom miste vyrostl klaster s kostelem, jehoz oltar stoji primo na kameni, na kterem melo k onomu zazraku dojit.

Mount of Beatitudes (nevim, jestli to ma nejaky cesky preklad) je misto, odkud pochazi jezisovo kazani na hore ("Blahoslaveni chudi duchem"). Ted tu je bazilika a velikansky honosny klaster s velkym obchodem se suvenyry a obchodem s obcerstvenim. A byl by tu i nadherny vyhled na Galilejske jezero, kdyby bylo videt. Cele udoli jezera je totiz porad zakryte mlhou z vlhkosti ve vzduchu. Vic nez vyhled jsem si uzival cestu na horu. Prasne cesta vedle kolem lanu s obilim a vsechno vypadalo a vonelo presne jako v lete v Cechach. Jen s tim rozdilem, ze hned za lanem obili jsou plantaze bananovych palem.

Vsechna poutni mista jsou perfektne pripravena na zajezdy poutniku (a tech bylo pozehnane, protoze zrovna skoncila navsteva papeze v Izraeli a mnozi sem prijeli prave za nim). Na vsech poutnich mistech jsou dve az tri kryta mista, kde je mozne provadet msi svatou a mnozi toho taky vyuzivaji. Za jeden den jsem se tak zucastnil asi peti msi, v anglictine, v italstine a uz nevim, jakych dalsich jazycich. Az mi bylo chvilkami lito, ze nejsem taky krestan a nemuzu si navstevu techle mist uzit stejne jako oni.

Capernaum, Tabgha, Mount of Beautitudes

Tel Dan, Banyas, Nimrod fortress (Ctvrtek 14.5.)

Z Zfatu jsem se dostal nejdal na sever do mesta Quiryat Schmona. Dal uz to ovsem busem neslo ani pri nejlepsi vuli. Musel jsem zacit stopovat. A byl jsem uprimne prekvapeny, jak snadno to slo. Az doted mam se stopovanim v Izraeli skvele zkusenosti. Lidi tu berou mnohem lip nez v Cechach. A vetsinou se snazi i priblizit stopujiciho co nejbliz jeho cili (i kdyz to mozna delaji jen pred cizinci, aby pak o Izraeli povidali ve svete to nejlepsi).
K mistu Tel Dan jsem se tedy dostal celkem pohodlne. Problem byl, ze jde opet o prirodni park a tudiz v osm vecer, kdy jsem dorazil, je uz zavreno. Nezbyva nez prespat u plotu kousek od brany a s navstevou pockat az na rano.

Tel Dan me lakal predevsim jako archeologicka lokalita. To tu sice taky je, ale cely tel vznikl na miste, kde prameni jeden z pritoku Jordanu a prave kvuli temhle pramenum tu vzdycky bylo nejake osidleni. Ty nejstarsi zminky o meste Dan jsou uz nekde v bibli. Cloveku se az nechce verit, ze v takove vyprahle krajine muze byt kousek zeme, kde je vody spoustu a protyka silnym proudem lesem plnym bujnych stromu a spousty ruznych zvirat. Mistni si samozrejme jsou vedomi, jak tohle misto krasne a prijizdi sem v plnych autobusech. Jako ostatne vsude, kde je k videni nejaka proudici studena voda. Vykopavky uz je zajimaji o neco min, asi proto, ze historie je v Izraeli na kazdem kroku.
V Tel danu jsou ale pritom k videni hodne zajimave veci. Uzasna je hlavne tzv. Canaaite Gate z 18.stoleti pred kristem. Zustala skvele zachovana a jeji objev dokazal, ze technologie pro staveni klenuteho oblouku byla na blizkem vychode uz pred Rimany (jako programator to teda nedokazu moc ocenit, ale urcite je to zajimave). Hodne mi tu chybi Ryta. Verim, ze tohle i dalsi podobna mista spojena s archeologii by si dokazal opravdu uzit.

Kousicek od Tel Dan je kibutz Beit Ussishkin, ktery hosti muzeum s nalezy z Tel Dan a navic jeste male prirodni muzeum s krasami cele oblasti severni Galileje. Bohuzel nejsem ani zoolog, ani botanik, takze z muzea si odnasim informaci, ze priroda Izraele je ohromne pestra. Krome druhu, ktere zijou u nas, tu zije jeste jednou tolik dalsich. A na muj vkus nejak moc druhu hadu. A pak jeste lisky, divoke (poustni) kocky a, jak mi rekl jeden chlapik, jeste vlci. Tim se trochu vysvetluje to kvileni po soumraku, ktere byva venku slyset.


Opet stopem jsem prejel asi 5km do mista zvaneho Banyas. Je to opet archeologicke naleziste a prirodni park s prameny ricky a vodopadenm. Prirodu jsem tentokrat vzhledem k nedostatku casu vynechal a uzil si jen historii. Mesto se jmenuje Banyas podle chramu na oslavu boha Pana, coz se casem zkomolilo na Banyas. Podle zakladatele melo jmenovat Caesarea Philippi, ale to se neujalo. K videni jsou zbytky puvodnich chramu vcetne toho venovaneho Panovi a taky krasne zbytky palace herodskeho krale Agrippa II. A, jak uz je to na podobnych dulezitych mistech obvykle, vystridalo se tu budovatelu trochu vic, takze jsou tu videt i zbytky krizackeho opevneni a nasledna syrska vystavba. U nas by podobne zachovala pamatka vyvolala senzaci, ale v Izraeli je to asi spis prumer toho, co clovek muze videt. I tak je ale prochazka po zakladech a castecne i puvodnim palacem hodne zajimava.


Ponevadz jsem si koupil kombinovanou vstupenku, musel jsem ten den stihnout jeste jednu pamatku - Nimrod Fortress. Takze jsem si dal mensi sprint do vrchu s batohem na zadech a svazich kopce nad Banyas nechal asi dva litry potu. Na prohlidku mi zbyla asi hodina. Neznam moc ceske hrady, takze dokazu tezko porovnat Nimrod s nejakym ceskym hradem. Asi tak tri ctyri landstejny vedle sebe v trochu monumentalnejsim stylu. Nez ho rozsypalo zemetreseni a znovu dohromady ho uz nikdo nedal. Detaily o historii hradu si uz nepamatuju. Urcite by se dalo dohledat neco na internetu. Vim je to, ze je to nejvetsi zricenina hradu v Izraeli, je z nej nadherny vyhled na udoli severni Galileje a vys uz je jen nejvyssi misto Izraele a jediny lyzarsky rezort - hora Hermon.

Posledni navstevnici na hrade spolu se mnou byli chlapik se slecnou z Tel Avivu, kteri si sem na sever vyjeli jen tak na vylet. Ti se nabidli, ze me svezou kousek, kdyz budu chtit. A tak jsem se svezl kousek az ke Galilejskemu jezeru. A protoze jsem chtel videt jeste aspon z auto Golanske vysiny, vzali to kvuli me prave tudy.

I kdyz jsem ji jenom proletl behem chvilky, krajina Golanskych vysin me chytla za srdce. Nadherne zvlnene travnate plane, sem tam zpestrene nejakym stromem. Ohrome uklidnujici krajina. Nikde nikdo, vitr ktery si pohraval se stebly travy a stada krav. A par rozstrilenych opusteny domu. A ploty s napisem Danger Mines! Podle meho ridice se sem do tehle krajiny nikdo moc nehrne, protoze se porad muze klidne stat, ze Izrael cele Golany vrati zpatky Syrii za definitivni primeri. Tem par mistnim by to pry ani nevadilo, protoze to jsou stejne arabove, kteri tu zili uz pod vladou Syrie a hodne z nich ani neprijalo Izraelske obcanstvi.


S timhle "stopem" jsem mel opravdu stesti. Moji svozodarci mi na cestu pridelili hromadku toho, o cem si myslim, ze to byly cerstve mandle jeste v zelene slupce, ale oni tvrdili, ze to mandle nejsou. Zavezli me k jednomu opustenemu tanku z Izraelsko-Syrske valky, abych si mohl udelat fotku. A nakonec vyhodli tesne u mista Carpenaum, kde jsem mel zacit svoji pout po krestanskych pamatkach. Ani jsem tomu nemohl uverit. Rano jsem se probudil nekde na severu Izraele s tim, ze se odtud budu dostavat aspon dalsi cely den, a vecer si uz pri veceri macham nohy v Galilejskem jezere. Tahle zeme je fakt malicka (kdyz mate auto).

Prespal jsem kousek od hlavni silnice. Nic extra, ale byl jsem aspon dobre schovany pred lidmi a mohl v klidu spat. Tedy kdyby nebylo tak strasne dusno a nekousali ti otravni komari.

Tel Dan

Banyas

Nimrod Fortress

Zafet (streda 13.5.)

Nejdal, kam jsem se dokazal dostat od Monfortu, je mesto Zafet. Je to pry centrum zidovskeho mysticismu a cil vsech studentu kabaly, protoze tu kdysi (v 16.stoleti) pusobili jedni z nejvyznamejsich rabinu, kteri meli velky podil na zformovani dnesni podobny zidovskych zvyku.
Bohuzel krome Izrelcu a pravovernych zidu se sem sjizdi i spoustu zapadni modnich pseudokabalistu, coz me dostatecne odrazovalo, aby se na tohle misto chtel podivat. Ale autobus proste dal nejel.

Uz prijezd byl zajimavy, protoze zrovna koncil velky svatek. Vyroci umrti jednoho rabina (rabi Shimon) ktery je pohrbeny na nedaleke hore Meron. Sjelo se sem pry kvuli tomu 600 000 poutniku. Takze kdyz prijizdim do Zfatu, cesta je lemovana autobusy, stovkami vousatych ortodoxnich zidu v cernych oblecich s klobouky a policejnimi hlidkami, snad na kazdych 500m.

Prijizdim vecer. Na prohlidku mesta uz neni cas a tak se ukladam ke spanku kousek pod mestem (Zefat je na kopci). Bohuzel jsem si tohle misto nevyhlidnul sam. Takze sotva uleham, na cestu asi tak 30m pode mnou prijizdi dodavka. Nejaci (nejspis) amici si sem prijeli vyridit ucty s nekym, kdo je podvedl a obral o penize. Dotycny dostal poradnou nakladacku a podle toho mala, co jsem zaslechl a rozumnel, mu slo i o zivot. Zbabele jsem se celou tu dobu ani nehnul a omlouval si to tim, ze sam proti trem (podle hlasu) bych toho asi moc nezmohl (sudte si me, jak chcete, ja na vic fakt nemel). Nakonec nejspis sami dotycni lyncovnici na sebe zavolali policii, ktera misto vycistila, potrestaneho odvezla sanitka a ja se pak zdekoval na trochu klidnejsi misto, kde uz by me nikdo nenasel...

Stredu jsem tedy stravil prochazenim mesta Zefat. Z mysticismu tohoto mesta jsem bohuzel coby zidovsky neznaboh moc nepochytil. Jen se mi trochu zvedal zaludek na hlavni tride plne kavaren, obchodu se suvenyry a anglicky mluvicich mladiku. Krome nekolika synagog jsem zasel i na hrbitov k hrobkam ctihodnych rabinu, ktere jsou take cilem mnoha poutniku. Sem jsem ale take nepatril, takze jsem ani nemel silu fotit si modlici se fousatce a jejich manzelky. Prekvapilo me ale jen to, ze i misto na modleni u hrobek rabinu bylo take rozdeleno na misto pro muze a pro zeny, pricemz zeny se modlily za zeleznou prepazkou s pruhledy.

Mnohem vic me zaujaly pamatky z doby ukonceni britskeho madatu v 1967. Kdy se po odchodu britskych vojaku z mesta strhla bitva o mesto mezi zidy a araby. Zidu byla mensina, ale vyhrali stejne jako jinde v Izraeli a od te doby je to mesto zidovske.

Zefat

Monfort (utery 12.5.)

Musim se pochlubit, ze uz i s temi svymi par hebrejskymi pismenky, ktere znam, jsem schopny si v jizdnim radu najit, kdy mi jede autobus tam, kam chci (i kdyz to, pravda trva pekelne dlouho). Takze v Naharyie nasedam do busu a premistuju se o nejakych 20km na vychod. Mym cilem je zricenina kdysi krizacke pevnosti Monfort v udoli ricky Kaziv. Po meste prijemna zmena. Kamenite kopce, stada koz, Arabove, sem tam nejaky stromecek. Pak vic stromecku a najednou les a cele zalesnene udoli ricky. Uprostred nej nad soutokem dvou ramen potoka zbytky pevnosti. Les tu si sice vypada o malicko jinak, nez u nas, ale akusticky i dusevni dojem je stejny. Navic tu jsem dnes siroko daleko sam, takze si pripadam jako hradni pan. Prespavam na primo na hrade. Kdysi to musela byt uzasna pevnost. Na par zdech, ktere zustaly, je doted videt, z jak obrovskych kamennych kvadru byla pevnost stavena. V jednom obdobi slouzila jako hlavni centrum Templaru a jako jejich pokladnice.
Zatimco usinam, z ostatnich strani se ozyva podivne kvileni, ktere od nas z Cech zas az tak uplne neznam. Na tom mem kopci je nasteni ticho. Jeste jsem se bal duchu, ale ti tu zjevne taky nejsou, takze jsem se vyspal do ruzova.

I vetsinu utery travim v tomhle udoli. Je sice porad horko, ale dole v ricce se da i vykoupat. Pri prani pradla v potoce mi dokonce rybi mrnata ozdibovala nohy. Kdyz je tu clovek sam, lehce se da predstavit, jak to tu asi muselo vypadat pred par stovkama let, kdy tudy tahli krizaci a v tom samem potoce se omyvali. Bohuzel o krase tohohle udoli vi moc dobre i sami Izraelci, takze me zakratko prepada zajezd duchodcu z Tel Avivu a pak spousta dalsich lidi.
Izraelci si svych prirodnich kras nalezite vazi. Vetsinou danou oblast prohlasi za prirodni park, coz znamena, ze se v nem smi prespavat na predem urcenych mistech a nesmi se nijak poskozovat. Vsude mozne pak vybuduji mista pro piknik. Vsechno je pripravene pro nazhavene prirodychtive turisty tak, aby se vlk nazral a koza zustala cela. Trochu mi to pripomina princip americkych statnich parku, ktere fungujou hodne podobne (piknic area a jeden nebo dva treky po pripravenych cestickach). K memu stesti je zrovna udoli ricky Kaziv natolik velke, ze ho nelze oplotit. Ostatni prirodni parky, ktere jsem zatim navstivil, byly vzdy oplocene a mimo oteviraci hodiny se do nich nedalo dostat. Izraelcum musim taky pochvalit perfektni turisticke znaceni. Klubu ceskych turistu zdatne slapou na paty :o)

Monfort

Haifa, Akko a kibuc Masaryk

Do Haify jsem se vypravil pohodlne klimatizovanym vlackem. Patek rano, nadrazi plne vojaku. Tezko rict, jestli jedou na sabes do kasaren nebo domu. Kazdopadne tvori dobrou polovinu cestujicich. Nekterym je tak sotva osmnact a vetsina z nich ma s sebou samopal. Treba u holek to vypada zajimave, kdyz pekna upravena a nalicena holka s ruzovym batohem na zadech, ma pres rameno samopal.
Vlakem prochazi ortodoxni zid a nabizi pozehnani. Nikdo mu o nej zjevne nestoji. Krajina za okny je kupodivu celkem hodne zarostla, obcas se najdou i lesiky. Musi se nechat, ze Izraelci dokazali s poustni krajinou udelat opravdu hodne.
V pulce cesty mi dochazi, ze vlastne mijim historicky pristav Cesarea, takze vystupuju a vracim se zas kus zpatky, aby mi pak na konecne zastavce rekl chlapik z ochranky nadrazi, ze posledni vlak odtud jede za dve hodiny (ve tri odpoledne) a ze i kdyz pojedu do cesarei taxikem, budu mit na prohlidku max. hodinu. Satracenej sabes.
Takze hodinu na to uz zas prijizdim do Haify. Uz z dalky jsou videt zahrady Bahai, ktere se vinou po celem svahu kopce Carmel nad Haifou. Jejich navstevu zatim nechavam na druhy den a pri prochazce po okoli navstevuju aspon klaster Stella Maris a Eliasovu jeskyni, ve ktere pry nejakou dobu zil prorok Elias. Oboji zavrene, ale vyhledy na more to vynahrazuji. Na Rytovu pocest jsem sporadal cely meloun.
V Haife je stejne vedro jako v Tel Avivu. Resp. ve stinu je nejakych 23 stupnu, ale slunicko pali dost ostre. Na promenade kolem more se citim trochu jak v Karlovych Varech. Naprosto vsichni tu mluvi rusky. I podle dalsich prochazek po meste to vypada, ze Rusu tu zije vic jak polovina. Proc ja jen nejsem trochu starsi a neucil se rustinu jeste na skole. Ted jim leda dokazu rict sbasiba..

V sobotu rano jdu konecne na prohlidku teras bahaiskych zahrad. Je to nejakych 9 hornich a 9 dolnich teras, uprostred je Svatyne prvniho proroka Bahaistu - Baba. Cele zahrady byly dostavene teprve pred osmnacti lety a zpristupnene pred sedmi. Tezko se popisuje, jak dokonale symetricke a dovedene do detailu vsechny terasy jsou. Snad to bude trochu poznat z obrazku..



Jeste vecer opoustim Haifu a vydavam se pak km na sever do kibucu Kefar Masaryk. Je to kibuc, ktery ve ctyricatem roce zalozili imigranti z Ceskoslovenska. Dodnes sice zije uz jeden jediny Cechoslovak, ktery ho tehdy zakladal, a ten uz vzhledem k veku neni moc schopny komunikace. Zato je tu ale jeste jeden vytecny pan, Zeev Muller, ktery prisel do kibucu jako ctrnactilety tesne po valce a doted je ve skvele kondici a mluvi perfektne slovenky. Tenhle pan se me ujima a u vecere mi povida spoustu veci o tom, jak funguje kibuc a jak ho postupne budovali. Zaroven se tenhle pan taky taky stara o muzeum T.G.Masaryka, ve kterem me nechava prespat.

Povidani o kibucu by bylo na hodne radek. Doted tu ke spokojenosti vsech funguje naprosty komunismus. Vsechno patri vsem. Vydelane penize pripadnou kibucu a ten je rovnym dilem rozdeluje mezi cleny. Obdivuhodne je taky to, ze misto, kam v roce 40 prisli puvodni kibucnici, byly z jedne poloviny pisecne duny a z druhe poloviny bazina a dnes je to krasny park, kde je radost zit. Myslim, ze navstevu kibucu Masaryk uz tezko muze nejaky jiny zazitek z Izrele predcit. Nadseny byl v devadesatem roce i Vasek Havel, kdyz kibuc taky poctil svoji navstevou...



Druhy den po snidani se presouvam zase o kousek severneji do mesta Akko. Kdysi to byvalo velke mesto, ve kterem sidlili templari. Nekolikrat ho zplundrovali dalsi vojaci jinych narodu a vir, ale i tak se stare centrum zachovalo a dneska je na seznamu pamatek Unesco. Krome samotnych ulicek, kde ziji vetsinou arabove a arabska mrnata se prohaneji vsude kolem, zatimco tatici kouri vodni dymku, se tu vyradili i archeologove a za poslednich par let se jim podarilo zpristupnit i velke prostory z puvodni pevnosti a chodeb pod mestem. Neni to jen takovy radoby hrad, atrakce pro turisty. Tohle kdysi byvala opravdu velika pevnost a v jejich salech je citit, jak to driv zilo. Pevnost byla par stoleti vyuzivana taky jako vezeni. Naposled za britskeho mandatu a sedelo a dosedelu to hodne dnes opevovanych zidovskych bojovniku za nezavislost Izraele (jak jsem se docet v muzeu, kde mi u vchodu vybalili batoh az do posledni vecicky). Krome nich tu brucel i Bahaullah, hlavni prorok bahaistu.



V jedinem hostelu ve meste stoji ubytovani nekrestanske penize, takze tak hodinu bloudim po Akko, pricemz hlavnimi adepty na prespani se stavaji hrbitov a placek s kontajnerem za benzinkou. Nastesti jsem se pak pripletl pod ruku jednomu chlapikovi, co jel taxikem do mesta Naharia zas o par km severneji. Ac je to pry vyhlasene primorske letovisko, zadny hostel, kde bych za prespani nezaplatil zbytek svych penez nenachazim, takze do dalsich asi dvou hodinach rozbaluju bivak ve vysoke trave na jednom opustenem pozemku. Celou dobu se bojim, ze me zabasnou jako teroristu. Preci jen jeste pred tremi roky na tohle mesto litaly katuse z Libanonu, takze to asi jeste maji trochu v krvi... Ranni koupani v mori tyhle nocni chmury ale dostatecne vynahradilo :o)

Dal se budu presouvat nekam do Golanskych vysin, abych si po mestech uzil taky trochu prirody. Pak Galilejske jezero, Nazareth a dal se uvidi. Mozna uz konecne Jeruzalem...

Haifa, Akko, Kefar Masaryk

Tel Aviv

Tel Aviv je moderni mesto plne pejskaru, joggeru, surfaru a turistu vseho druhu. Uz nocni prilet pres ozarene pobrezi dava tusit, ze dole na pobrezi je neco velikeho. A taky ze jo. Privita vas moderni a luxusni letiste, do mesta vas preveze pohodlny, klimatizovany a cisty vlak a po tom, co prekonate ulice s klidnou a predpisy se ridici dopravou a protahnete se kolem mrakodrapu, cekaji vas piscite plaze. Dokonce vam tu daji i prednost na prechodu, a to mnohem poctiveji nez treba v Praze.
Tim se, aspon pro me, ztraci zazitek z orientu a vune dobrodruzstvi. Nezbyva, nez se rekreovat. Takze hned prvni den jsem se spalil od hlavy az k pate.
Prespani jsem si nasel v jednom hostelu kousek od pobrezi. V pokoji s dalsima dvema chlapiky, se kterymi jsem prohodil sotva ahoj. Vhledem k tomu, ze predchozi noc jsem stravil v letistni hale, uz jenom samotna postel pro me byla zazrakem.

Dnes mam za sebou navstevu historickeho pristavu Jaffa, ktery je soucasti Tel Avivu. Je to malinke mestecko puvodne egyptske, pak recke, pak rimske, palestinske a momentalne izraelske. To je znat hlavne na tom, ze vsechno je opravene a vycistene, pripravene pro turisty. U vjezdu do pristavu je k videni (a jak jsem byl svedkem i k ztroskotani) mala skala, ktere se rika Andromedina a ke ktere podle reckych baji privazali Andromedu jako obet Krakenovi, pred kterym ji zachranil Perseus, jak to vsichi znaji ze Souboje titanu).

Zahajil jsem taky adaptaci na mistni kuchyni. Uvidime, jak to dopadne. Uhli je pro jistotu v zaloze. Vzhledem k tomu, ze se tu misi zidovska, arabska a evropska kultura, stejne je to i s kuchyni a je hodne co objevovat. Dat si tocene pivo na plazi neni problem, sehnat se da dokonce i lahvovy Staropramen nebo Krusovice. V jednom ruskem baru pak lakali i na tocenou Plzen. Holky se tu oblekaji stejne odvazne jako ve vsech zapadnich, tj. nearabskych zemich. Slusi to dokonce i vojandam. Kazdy druhy Tel-Avivan jezdi na kole a kazdy treti ma psa a poctive po nem sbira bobky do pytliku. Doufam, ze takhle nevypada cely Izrael, protoze to by jinak byla celkem nuda.

Nejak mi nejdou nahrat fotky primo do blogu a proto pridavam odkaz na album v picasse:

Tel Aviv

8 hodin do odletu

Konecne rozjizdim blog. Do odletu zbyva osm hodin a ja mam zatim sbaleny jen spacak a mapu Izraele. Zacina to stejne jako vzdycky :o)